Ústecká zoo chová přes 200 druhů zvířat ve více než tisíci kusech. Řada z nich je velmi vzácných. Mnoho druhů se zde také podařilo odchovat například: levharty mandžuské či irbise. Plné vstupné v zimní sezoně (říjen až březen) stojí 120 korun a snížené přijde na 60 korun.

V Zoo Ústí nad Labem se narodila i další mláďata, jedná se pouze o výčet vybraných druhů:
Leden – watusi
Únor – velbloud dvouhrbý
Březen – mravenečník čtyřprstý, sika vietnamský
Duben – zebra Hartmannové, lemur vari, sika vietnamský
Květen – klokan uru, sika vietnamský
Červen – 3x vydra malá, dytík velký
Červenec – jelen bělohubý, 3x kachna žlutozobá
Srpen – kuandu obecný, 6x trnorep skalní
Září – 4x gepard štíhlý
Říjen – lenochod dvouprstý, 2x tana severní, 2x tučňák brýlový
Listopad – 1x tučňák brýlový, zebra Hartmannové
Prosinec – například antilopa jelení

Watusi je domorodé plemeno východní Afriky. V tradiční kultuře afrických pastevců slouží i jako platidlo a symbol majetku. Afričtí Masajové hodnotí společenské postavení rodiny na základě velikosti stáda, podobně jako i podle počtu žen. Masajové chovají watusi pro maso, mléko, moč, trus a krev. Watusi.Watusi.Zdroj: Zoo Ústí nad LabemNabodávají skotu krční žílu a odebírají malé množství krve. Tu dále mísí s mlékem a tenhle nápoj pijí. Směs jim zajišťuje potřebný přísun bílkovin a oni věří, že i sílu. Afričtí pastevci jako např. Masajové si svých zvířat nesmírně váží a zabíjejí je pouze výjimečně, zejména jako oběť při některých rituálech. Pro maso jsou chovány většinou pouze kozy a ovce. Afričtí domorodci vyrábějí z rohoviny šperky (náušnice, korálky, náramky). Jiní domorodci ho chovají pro mléko, ale dojivost krav není velká. Využívají i jeho pevnou kůži, ze které vyrábějí štíty, bubínky, peněženky,… Některé kmeny, například Bečuánci jej používají i k jízdě. Tato zvířata jsou v případě chovu člověka klidná a snadno ovládaná. Užitkovost plemene watusi sice není vysoká, ale má některé cenné vlastnosti: skromnost, dlouhověkost a odolnost proti tropickým chorobám.

Divoký velbloud dvouhrbý je kriticky ohroženým druhem, a to zejména kvůli lovu pro maso a odchytem pro sportovní účely. Uvádí se, že divoce žije už jen 500 – 1000 jedinců, a to v poušti Gobi. Velbloud dvouhrbý.Velbloud dvouhrbý.Zdroj: Zoo Ústí nad LabemTyto počty však stále klesají. Divoké velbloudy nenajdete téměř v žádné zoo světa (v Evropě ve vůbec žádné), a podle Londýnské zoologické společnosti je to osmý nejohroženější savec planety, ohroženější než panda velká. Velbloud dvouhrbý je přizpůsoben extrémním teplotám, v létě +40°C, v zimě -40°C. V horku dokáže ztratit až 25% hmotnosti svého těla. Jeho tělesná teplota se pohybuje v závislosti na přírodních podmínkách od 34°C do více než 40°C i během jednoho dne. Chůzi v písčité poušti usnadňují velbloudům speciálně rostlá chodidla. Na každé noze mají pouze dva prsty, jejichž kosti jsou široce rozložené do stran a vytvářejí prostor pro ploché nášlapné mozoly. Dále velbloudi dokáží zadržovat a uchovávat vodu na horší časy, ale nezadržují ji v hrbu (jak se někdy chybně uvádí), ale ve výstelce žaludku. V hrbech se hromadí tuk. Vodu dokážou velmi dobře absorbovat i z trusu. Velbloudí trus je tím pádem tak suchý, že se dá ihned použít jako palivo.

Sika vietnamský původně obýval lesy jihozápadní Číny a severního Vietnamu, ale v současnosti je v přírodě téměř vyhuben. Naposledy byl v divočině spatřen v roce 1990. Sika vietnamský.Sika vietnamský.Zdroj: Zoo Ústí nad LabemLidé siky vietnamské lovili na maso a pro jejich paroží, které mleli na prášek a používali jako lék tradiční asijské medicíny. V současnosti je chován jen v zoologických zahradách, národních parcích či jiných chovech. K listopadu 2019 bylo evidováno posledních 454 jedinců. Uvažuje se však o jeho vysazení zpět do volné přírody. Proto je narození každého mláděte velmi cenné. Slovo „sika“ pochází z japonštiny a znamená „jelen“. Jelen sika vietnamský je menší než jelen sika, což je adaptace na tropické klima, ze kterého pochází. Siky jsou zajímavé svým zbarvením. Zatímco v zimě mají tmavě hnědé zbarvení, v letním období mají jasně rezavou barvu s bílými tečkami. Podobné zbarvení mají i čerstvě narozená mláďata. Sikové jsou obecně společenská zvířata. Žijí v rodinných stádech, jež nejčastěji tvoří jeden samec a několik samic s mláďaty. Konkrétně u siky vietnamského se uvádí, že samci žijí odděleně, zatímco samice s mláďaty se sdružují do malých stád. V období říje se pak seskupují do větších stád. Samci mezi sebou svádí kruté souboje, které často končí vážným zraněním, protože jejich paroží je málo členěné a velmi ostré. 

Zebra Hartmannové.Zebra Hartmannové.Zdroj: Zoo Ústí nad Labem
Zebra Hartmannové patří do kategorie ohrožených druhů na stupeň „zranitelný druh“. Počty jedinců ve volné přírodě však aktuálně stoupají. Odhadovaný stav ve volné přírodě je kolem 33 000 dospělých zvířat. Zebra Hartmannové je poddruhem zebry horské. Po strmých a skalnatých terénech se pohybují pomocí adaptovaných úzkých kopyt. Preferují nadmořskou výšku okolo 1000 m, ale sestupují i níže do údolí, zvláště v zimním období. Mají typický kožní „lalok“ na krku a přesně ohraničené pruhy na těle (bez rozmazaných mezipásů jako mají zebry stepní). Zvláštní je také pruhování na kořeni ocasu, které vytváří jakousi kresbu žebříčku. Břicho je bílé bez pruhů. Zebry z hor se nesdružují do velkých stád jako zebry stepní. Zebry Hartmannové vytvářejí malá harémová rodinná společenství, kdy na dominantního samce připadá 1 – 5 samic a jejich mláďata. Nejvíce mláďat se rodí v období dešťů, během hojnosti potravy. Pokud na mládě zaútočí hyena, nebo jiný predátor, celé stádo se spojí na jeho obranu. Stejně jako zebry Grévyho hrabou vodní nádrže, které brání. Mláďata opouštějí rodinu ve věku 1 – 3 let. Samci vytváří mládenecké skupiny a čekají, až si budou moct vybojovat vlastní teritorium nebo stádo klisen. Samice se přidruží k jinému harému nebo si nachází sólo mladého samce a spolu vytvoří nové stádo.

Klokan uru - tito vačnatci se vyskytují v Indonésii, konkrétně v lesích na Papua-Nové Guinei. Řadí se mezi zranitelné druhy a jeho populace ve volné přírodě klesají. Ústecká zoo je 16. zoologická zahrada v Evropě, která se zabývá jejich chovem. Chovný pár pochází ze Zoologická zahrada Jihlava a Zoo Plzeň. Najdete je ve výběhu nad expozicí vodního ptactva, k nám přišli v červnu loňského roku.Klokan uru.Klokan uru.Zdroj: Zoo Ústí nad Labem

Vlivem znečištění vod a nadměrnému lovu se populace vyder malých v přírodě snižuje a byly tak zařazeny na seznam zranitelných druhů. Vydra malá, zvaná též asijská, je nejmenším druhem vydry na světě. Naopak největší vydrou je se svými až 160 cm na délku vydra mořská. Vydry malé mají na tlapkách krátké drápy, které nepřesahují polštářky konců prstů. Takto uzpůsobená končetina jim umožňuje hbitě manévrovat pod vodou při lovu kořisti. Mezi prsty mají také plovací blány. Přes den spí v norách a za potravou vyráží po setmění. Jsou to společenská zvířata, žijí v rodinných skupinách v průměru o 12 jedincích. K dorozumívání používají různé zvuky, doteky a pachy. V zajetí chované vydry vytváří monogamní páry. Páření probíhá ve vodě. Samec i samice pak společně staví hnízdo a do porodní komory v noře nosí na vystlání seno či trávu.
 

Tento vzácný jelen žije pouze na Tibetské náhorní plošině. Své jméno si vysloužil díky bíle zbarveným pyskům, bradě i dolní čelisti. Žije v nadmořských výškách od 3500 do 5100 m. V tomto extrémním prostředí je pouhých asi 20 dní v roce bez mrazu a roční průměrná teplota -1,76 °C. Jelen bělohubý.Jelen bělohubý.Zdroj: Zoo Ústí nad LabemTěmto drsným podmínkám jsou jeleni bělohubí velmi dobře přizpůsobeni. Jejich srst je velmi drsná a hrubá, v zimním období může být až dvakrát delší než v létě a dokonale izoluje před chladem. Široké nozdry jim pomáhají nadechovat větší množství vzduchu, který je chudý na kyslík. Také mají menší a početnější červené krvinky, než podobně velká zvířata z nížin. Stejně jako ostatní jelenovití se dorozumívají zvuky připomínajícími bečení, bučení či mečení. V případě ohrožení se snaží zachránit útěkem, při kterém zvedají ocas a zježí bílé chlupy na zadní části stehen (tzv. zrcátko). Díky tomu jednotliví členové skupiny neztratí vizuální kontakt s jedinci, kteří utíkají před nimi.Jelen bělohubý patří mezi zranitelné druhy. Jeho největší hrozbou jsou lidé, kteří jej loví na maso, pro paroží a orgány, které se využívají v tradiční čínské medicíně. Dále také ubývá pastvin, na kterých by se mohl pást, díky jejich spásání domácími zvířaty.

Kuandu obecný - středně velký, dikobrazům podobný hlodavec. Stejně jako u dikobraza, kryjí jeho tělo bodliny. Preferují nadmořskou výšku do 1500 m. Jsou dobře adaptování pro život na stromech, mají chápavý ocas, který obtáčejí kolem větví. Pohybují se pomalu a při své denní vycházce za potravou urazí jen asi 200 – 700 m. Cítí-li se ohroženi, naježí bodliny, které při dotyku lehce proniknou kůží protivníka a těžko se odstraňují. Jsou to noční živočichově, přes den spí v dutinách stromů nebo stočeni ve větvích, pozdě odpoledne vyrážejí na sběr potravy a končí asi ve 2 hodiny ráno. Žijí samotářsky nebo ve skupinách. Když jsou osamoceni, volají se naříkavým kvílením. Populace kuandu obecných jsou ve volné přírodě málo dotčené a jsou stabilní. Kuandu obecný.Kuandu obecný.Zdroj: Zoo Ústí nad LabemObčasně jsou loveni pro maso, to však není pro druh zásadní. Případnou hrozbou by mohlo být masivní kácení Amazonie, k tomu však snad nedojde. Populace kuandu obecných jsou ve volné přírodě málo dotčené a jsou stabilní. Občasně jsou loveni pro maso, to však není pro druh zásadní. Případnou hrozbou by mohlo být masivní kácení Amazonie, k tomu však snad nedojde.

Mezinárodní den gepardů, který připadá na 4. prosince, oslavila Zoo Ústí nad Labem oznámením radostné zprávy. Narodila se zde čtyři koťata tohoto vzácného druhu. V tomto roce se narodila mláďata gepardů štíhlých v sedmi zoologických zahradách v Evropě, z toho přežívají pouze vrhy ve čtyřech institucích. Úspěšná je tak i ústecká zoo. Zoo chová tři dospělé jedince gepardů – dvě samice a jednoho samce. Chov gepardů v lidské péči je velice náročný. Je nezbytné mít samostatné chovatelské prostory pro samce a pro samice, neboť mimo říji musí být zvířata zcela oddělena. Pro úspěšné spojení je zásadní vystihnout správný okamžik. K tomu jsou nezbytné dobré pozorovací schopnosti chovatelů. „Náš chovný pár gepardů je mladý, v letošním roce jsme se je pokoušeli spojit od jara. Ten správný okamžik nastal až v červnu, kdy se podařilo vystihnout vrchol říje,“ uvedla chovatelka Věra Malířová. Mláďata se narodila 20. září 2023 a porod dle záznamů z kamer proběhl bez problémů. „První mládě se narodilo půl hodiny po půlnoci a to poslední, čtvrté, krátce po třetí hodině ranní,“ popsala chovatelka. Pro gepardy jsou vícečetné vrhy přirozené. „Odchov jediného mláděte není efektivní investicí pro samici a pro stimulaci laktace je třeba sání více mláďat. Čtyři mláďata jsou v tomto ohledu ideální,“ doplnila vedoucí zoologického útvaru Petra Padalíková. Pro samici, která se o mláďata stará vzorně, je to druhá zkušenost. Tu první měla v loňském roce, tehdy se ovšem odchov nezdařil, mláďata musela být kvůli metabolickému onemocnění kostí utracena. Letošní vrh je dvojnásobný a pro ústeckou zoo dvojnásobnou radostí.

Lenochodi prožijí celý svůj život vzhůru nohama. Ačkoliv mají v předních nohách značnou sílu, na rovném podkladu je neunesou. Hlavou otočí až o 270°, to jim umožňuje 8 až 9 krčních obratlů. Lenochod dvouprstý.Lenochod dvouprstý.Zdroj: Zoo Ústí nad LabemSrst jim roste směrem od břicha k hřbetu, dešťová voda po nich tak snadno stéká. Mezi chlupy v srsti lenochoda rostou mikroskopické řasy, které dodávají srsti zelenavé krycí zbarvení. Žijí samotářsky, obě pohlaví se potkávají pouze v období rozmnožování. Samice kojí mládě asi jeden měsíc, půl roku ho pak nosí na své hrudi.Jsou to převážně noční živočichově, přes den spí zavěšeni ve větvích, v noci se krmí. Na zem lenochodi sestupují, pokud se potřebují vyprázdnit nebo přesunout na jiný strom. Donedávna byli lenochodi považováni za němé živočichy, ale pokusy ukázaly, že jsou, podobně jako netopýři, schopni vnímat ultrazvuk a že se spolu dorozumívají zvláštním pištěním, které naše ucho není schopné v celém rozsahu zaznamenat.

Přestože lidé mají tučňáky spojené se zimou, sněhem a ledem, tento druh tučňáka se vyskytuje na pobřeží Jižní Afriky. Svá mláďata vyvádí převážně na písčitých plážích. K ochlazování tučňákům brýlovým slouží neopeřená růžová část kůže v okolí očí, která je hustě protkána cévami. Čím je tučňákovi větší horko, tím více se kůže prokrvuje, aby se krev ochladila okolním vzduchem. Tučňáci brýloví patří mezi ohrožené druhy. Nejvíce jim škodí nadměrný rybolov, v jehož důsledku pak nejsou schopni najít potravu. Příčinou jejich ohrožení je také jejich lov jako levných rybářských návnad, sběr jejich vajec (před cca 25 lety se dali v Jižní Africe pořídit jako běžná snídaně) i těžba nahromaděného ptačího trusu tzv. guána, ve kterém si tučňáci vyhrabávají nory. Podle odhadů z 80. let, žilo ve volné přírodě pouhých 50 000 jedinců. Díky ochraně se však počty začaly opět zvyšovat a světová populace dnes čítá asi již 90 000 párů.