Smutno. Ticho. To jen čas od času prořízne řev lvů a tygra nebo skřeky od opic. A pak zase nic. Nikde ani noha. Nikde žádné pobíhající děti, žádné ukazování na exotická zvířata, žádný údiv nad tím, co příroda dokáže. Zoologické zahrady, včetně té ústecké, jsou totiž zavřené. Může za to koronavirus, který už loni do nich nepustil návštěvníky několik měsíců. A také letos to zatím nevypadá, že by se mělo rychle otvírat. Vydejte se s námi na procházku tak trochu jinou, opuštěnou zoo.

Makak. Tahle opička původem z Indie je prvním zvířetem, které se mi hned na startu mé procházky ukáže. A zvědavý sympaťák se rozhodně nestydí a volá i další ze své skupiny. Chvíli mám pocit, že má z mé návštěvy radost, že mi mává, než si všimnu, že má v ruce jen něco dobrého k snědku a ukazuje to dalším makakům. Všichni pózují, dovádějí, zdá se, že mají radost, že vidí návštěvníka.
Chybí zvířatům zvyklým na lidi kontakt s návštěvníky?

"Jak komu. Je to individuální. Každý reaguje jinak. Některým zvířatům, jako třeba některým plazům a podobně, je jedno, jestli tu návštěvníci jsou, nebo ne. Ti více plaší jsou možná radši, že je více klidu. Pak jsou ale také zvířata, která jsou na návštěvníky hodně zvyklá, vnímají je více. Ta mohou cítit, že je něco jinak," odpovídá mi Matěj Kynšt, mluvčí zoo Ústí nad Labem.

Chovatelé se proto snaží život zvířatům v prázdné zoo co nejvíce zpestřit, přidávat další a další podněty. "Vymýšlejí se pro zvířata například různé hry, změny prostředí a podobně," vysvětluje můj průvodce. Chovatelé se v době koronaviru v zahradě musí střídat. To proto, kdyby někdo onemocněl, aby se měl o zvířata kdo postarat. Krmit a čistit se musí neustále.

Makakům návštěvníci evidentně schází. A to i dalším opicím, které všechny vylézají z vnitřních prostor a bohatě se nám ukazují. Jejich skřeky nás ještě dlouho provází. Průvodce mi ukazuje, kde by měl brzy začít vznikat nový pavilon pro tropické ptactvo, kde se bude rekonstruovat expozice vodního ptactva.

Libora, aligátora amerického, služebně nejstarší zvíře v ústecké zoologické zahradě, tentokrát neuvidíme. Je totiž v zimovišti. To oblíbené pandy červené se naopak asi ukazovat nechtějí. Asi si myslí: "Nezaplatils, tak co se budeme namáhat."

Lidé z Ústí i okolí už se hodně těší, až zase bude zahrada otevřená. Je velmi oblíbeným místem výletů, procházek, relaxace. "Strašně se těšíme. Chodíme tam s vnoučkem často," říká Martina Jančaříková, Deníkem oslovená v centru Ústí. "Už aby bylo otevřeno. S dcerkou tam občas zajdu. Je to fajn místo," přidává se Zdeněk Nečas. Také v zoo mají zprávy od fanoušků. Povzbudivé, veřejnost vyhlíží znovuotevření. "Chystáme teď nový e-shop," prozrazuje mi Matěj Kynšt.

Procházíme se dál kolem prázdných občerstvení. Na některých tabulích sice ještě zůstala nabídka dobrot, ale okna jsou ubedněná, dveře zavřené, vše přikryté, pusté. Také infotabule s předváděcími akcemi a s časy krmení zvířat je prázdná. Stejně jako dětská hřiště, opuštěná je i typická socha trpaslíka.

Trochu smutnou procházku naštěstí naruší řev šelem. Návštěvníky vyhlíží majestátní tygr, vystavuje se. Pózuje. Ukáže se také levhart. Většina zvířat prostě odpočívá, je zvídavá, když někdo přijde, jdou se podívat. Takto zvědavá je také samička medvěda malajského Batu, která se tu narodila v roce 2018.

Šplhám se dál do kopce a vidím pruhy. Stádo zeber. Jdu blíž a zatímco většina z nich se drží dál, jedna zvědavější se najde. A pak se mnou putuje podél celého výběhu, úplně u hrazení. Když zastavím, koukáme si do očí, z několika desítek centimetrů. Je kamarádská. Prohodím s ní pár slov a pokračuji. Nikde nikdo.

Ani u malé makety žirafy, kde děti běžně zjišťují svou výšku, se nikdo nefotí. Už už chci jít dál, ale v dálce najednou vidím žirafy. Pochutnávají si na zavěšených vánočních stromcích. "Vánoční stromky přijímáme, ale jen od prodejců. Ty neprodané, čisté, co jim zůstanou. Je to proto, že na stromcích z domácností jsou různé ozdoby, háčky a podobně a nepodařilo by se vše odstranit, něco můžete přehlédnout, a zvířatům by to mohlo ublížit," vysvětluje Matěj Kynšt.

Slonici venku také nezahlédneme. Ukazuje se ale lama, vystavují se také jeleni, přijdou se podívat zblízka. Pořád jsem nikoho nepotkal, v jinak hojně navštěnované zahradě hodně nezvyklý pocit. Jak je velké ticho, je řev šelem a zvuky opic slyšet takřka po celém areálu.

Blížím se k orangutanům, další ikoně ústecké zahrady. Ti jsou ale schovaní uvnitř. Ale hned vedle se předvádějí tučňáci. Mávají křídly na rozloučenou a zároveň zvou, aby návštěvník znovu přišel, až bude otevřeno. "Přijď zas," jako by říkali, aby zahrada nebyla smutná, tichá, opuštěná, ale opět veselá, poučná a plná života.